KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Na pokračování uveřejňujeme paměti legendárního východočeského barda devíti uměleckých řemesel (herec, loutkoherec, loutkář, malíř, výtvarník, scénograf, ilustrátor, umělecký knihař a básník).

Mé herecké úspěchy se soustřeďovaly spíš na drobná školní vstoupení, kde jsem míval (pod nimbem své výjimečnosti) volnou ruku. S ochotníky to bývalo horší. Namyšlení režiséři, kteří do své práce nenechávali mluvit ani herce ostřílené (tím méně přijímali názor, kandrdase), a tak se dostávali i často do konfliktu se mnou, a já se chtěj nechtěj musel nakonec omezit na to, že jsem jim dělal k té či oné hře pouze výpravu. Tato kariéra vyvrcholila na vojně tím, že jsem začal spolupracovat s armádní zájezdovkou, a dokonce se uvažovalo o tom, že bych mohl být kmenovým výtvarníkem, neboť ti z „hlavní budovy“ na tuhle nimravou a nicotnou práci neměli čas (hrály se tehdy velkolepé a výpravné Jiráskovy husitské trilogie) a já bych pak smysluplně mohl trávit vojenskou základní službu. Ale navzdory tomu (či lépe řečeno souběžně s tím) běžela má oblíbenost baviče, má schopnost zahrát cokoliv a kdekoliv.

Tábor, město husitské, to které ve mně navždy probudilo zájem o historii a stavební slohy. Ach ano, v tom městě jsem začal hrát s ochotníky (v tom malinkém a krásném divadélku, které prý kopírovalo v lecčems Národní divadlo, i v parafrázi názvu nad oponou: „Tábor sobě“! O čem ta představení byla, to už si nepamatuji, zůstal však ve mně ten nejasný a prvotní pocit z jeviště a z té tmavé jámy hlediště s lesknoucíma se očima četných diváků, z opony, dekorací. Poprvé jsem ucítil tu zvláštní vůni pomalovaného plátna, kašírek a šminek… a první „vůni divadelní lásky“: já jako mravenec jsem se zamiloval do říční škeble… Ale žádný oslnivý výkon, který by vyčníval z této divadelní aktivity, se nekonal. Byl jsem jen jeden z mnoha, trpaslík mezi ostatními, nebyl jsem individualista oslňující svými schopnostmi. Přece jsem ale v táborském městečku zazářil jako meteor, zjev všemi obdivovaný. Bydleli jsme v Lomené ulici na pokraji městského ostrohu, který začíná hradem Kotnov (původním to obranným systémem vstupu do města) a pokračuje přes obranný systém parkán, (který byl prý kdysi zaštítěn druhou vstupní stavbou) až sem na druhou stranu. Z okna našeho bytu byl výhled na kovový „Bechyňský most“, po kterém od roku 1903 jezdíval první elektrický vlak v českých zemích. Pod ním se třpytíval oblouk Lužnice a vlevo v pozadí se vypínaly budovy škol chlapeckých a dívčích. To tam jsem slavil své další neuvěřitelné „triumfy“.

Sudička mi přiřkla i další schopnost: nádherný dětský sopránek, já zpíval… („Jako slavíček, jako slavíček, paní inženýrová, máte z něj radost, že?“) Na Vánoce, přichystala škola inscenaci pastýřských písniček v Pekově úpravě.

„Kampak jedeš, kam pospícháš, milej Matěji?“ rozléhalo se aulou ve vysokých kadencích. Já, jeden z malých pastýřů, vítal narození Páně. Když potlesk skončil, obléhali nadšení diváci mne (právě mne, i když jsem nebyl jediným zpěvákem) já si vychutnával další úspěch: „Ten chlapec jistě půjde na konzervatoř, viďte!“ Ale kdepak, bylo mi teprve deset a nevěděl jsem, co se může stát, co mne ještě zvábí. Vždyť rodiče sice ta chvála těšila, ale tak trochu zaskočila: „Zpěvákem? Vždyť je to malíř, malíř, každý to říká!“

Tenhle rozporný náhled nebyl konečný, protože tu bylo ještě něco, co mi ještě víc zamotalo hlavu, úspěch, takový že poznamenal veškeré mé další konání. A byl to při tom úspěch ještě rozporuplnější. V Chrudimi, v tom malém kouzelném městečku (také se zachovaným středověkým rázem), se každoročně konaly trhy. Na náměstí před kostelem Nanebevzetí Panny Marie se kupívaly plátěné střechy prodejních stánků, jeden vedle druhého, na zemi na rozprostřených plátnech leželo zboží všeho druhu (od košíků a košů, přes dlabané výrobky, perutinky z husích brků, a další dřevěné nářadí pro potřeby kuchyně, až k hrnčířskému nádobí). Okolo postávali koně, povozy a káry (auta nebylo skoro ani vidět – jezdívala jen ta na dřevoplyn). A také tu vystupovávaly houfy kejklířů a komediantů. Mne uchvátil, ba přímo omámil potulný maňáskář. Tehdy jsem na vlastní oči viděl ono klasické sepětí: Kašpárek, čert a smrt. Uviděl jsem i morče, (které z bůhvíjakých důvodů na těch vystoupeních excelovalo). Dnes se vžil pro tohle divadlo název „Rakvičkárna“. Ano rakev tam byla, aby byla nošena, odkládána, aby z ní bylo tlučeno a mláceno, aby se v ní vystřídali všichni protagonisté v rychlém sledu. Bylo to velice pohyblivé a skoro brutální. Každou chvíli byl některý panáček mlácen (s patřičným zvukovým efektem), a to nejenom ručičkami, ale i hlavou a také velikým kladivem, což se vyjímalo navíc v tom, že tam byl malý domeček, ve kterém se za komínem objevovala i čarodějnice a čert, všichni se honili, vybíhali ze dveří, vykukovali z okna. Nakonec na šibenici byla oběšena smrt! Byla „vysvlečena“ z vodičovy ruky a slavnostně na smyčce spuštěna přes pomyslnou „podlahu“ ven.

„A byla tam tadunice a takle dělala…“, interpretoval jsem později já, naprosto omámen živostí a čilostí těch panáčků, „a telt a ten dělal takle…“, a já bil pomyslnými rohy s celou svou bytostí do kanape. Všechno jsem chtěl předvést, všechno ukázat. Správně mluvit jsem ještě neuměl (spíš jsem to uměl nakreslit), vždyť mi byly necelé dva roky. Oslnění oživlými panáčky pokračovalo. V Pippichově divadle u zadního traktu ve sklepním přízemí bývala „loutkárna“. Vedl ji tehdy znamenitý výtvarník pan Stehno. Dnes bohužel skoro zapomenutý, který často předváděl na jeviště nové, moderní pojetí. A ještě něco mne ovlivnilo, na co jsem byl patřičně hrdý: na čas se stal členem souboru i můj strýc Aleš Helcelet. Ale v té mnohosti postav i figur si už dnes nepamatuji, kterou skvělou loutku vodil, či mluvil. Stehnova inscenace Drimlova „Bacilínka“ byla novátorským činem, který přerostl hranice okresu.

Ale spíše, než ty moderní výboje, mne fascinovaly marionety staré ražby se Škrholou, černokněžníkem (který byl pro mne skoro magickou postavou, jako by mě uhranul), s nádherným princem, s půvabnou princeznou a samozřejmě a hlavně s tím, kdo se stal symbolem toho divadélka s Kašpárkem (s otvírací pusou). Jak my se do té hry vžívali, jak jsme křičeli, diskutovali a zpívali spolu s těmi malými dřevěnými herci: „A já jsem volný jak ten pták, jak ten pták, jak ten pták…“, slova i melodii stále slyším!

Tyhle impulsy mne přivedly k sadě maňásků, které jsem si sám ušil (pravda, trochu mne i ovlivnilo i „školení“ pražských loutkářů pořádané v sokolovně, kde nám názorně předvedli nejenom hru s maňásky, ale i jejich technologii a jednoduchou výrobu, s hlavičkami ze starých punčoch s trochou dřevité vaty). Nicméně loutky tu byly, a já se najednou se svým divadlem, schován za plentou, vydal se všanc desítkám očí malých diváků i dospělých v té velké školní aule v Táboře.

Hrál jsem Dobrodružství veliká Kašpárka a Pepíka, a poprvé cítil to, čemu se v hantýrce herců říká „držet diváka na vařený nudli“. Svůj podíl na tom měly i technologické nápady, neboť obě zvířátka měla otvírací pusy (pomocí prsteníčku a ukazováčku), a tak koza trhala kytky v zahrádce, a vzápětí byla tažena černým pejskem za ocas, přes celou scénu, a dva rytíři obrněni drátěnkou na nádobí, vykonali souboj s meči, který skončil tragicky – byla tu useknuta soupeřem hlava. Jak jednoduché, ale jak účinné!

A diváci? Byli nadšení, bavili se, volali a tleskali. Byla to bouře a nádherné splynutí tvůrčího bezprostředního nápadu s cítěním diváků. Nezapomenutelný byl ředitel školy, vysoký bělovlasý suchý patron, který se odvázal a plácal nadšením a hýkal jako malé dítě. Nikdy už a nikde jsem takový úspěch neměl, jako by se tehdá vyčerpal onen balík dobrot pro mne přidělený, a já po celý svůj život ho marně hledal. Nejde se rozepisovat o všech těch příhodách, kdy jakoby mi všechno vycházelo, kdy se zdálo, že cesta k úspěchu a naplnění je už předurčena, a že jediným rozporem je na kterou z nich se vydat.

A tak později i v Chomutově (kam jsme se přistěhovali v padesátých letech) jsem hrál v církevní nedělní škole, Kašpárka, chodil vodit loutky v pohádce o Aladinovi a se zdarem je „oživoval“ (což byl pro mne malý zázrak, hrálo se téměř bez zkoušení a já nikdy skutečnou marionetu v ruce nedržel, i když loutky jsem doma měl, malé, vyřezávané). Ale moji první páni režiséři spokojení nebyli. Namyšlený autoritativní komunista (divadélko Na zelené lišce KSČ patřilo) patřil k těm ochotníkům, kteří znalosti a nadání nahrazují sebestředností a neomylností, nemohl proto přirozeně akceptovat nápady kluka, který odkudsi přišel a hned mu to šlo, a který také chtěl, aby se víc zkoušelo, aby bylo jasné, kdo co hraje a jak se to má hrát. Byl jsem totiž poučen nejen svým dědečkem, ale četl, ba hltal jsem i v jeho knížkách o práci divadelní. Rozešli jsme se ve zlém, když mi z ruky vypadlo vahadlo. Podávajícím byl on sám a rozbil mou obhajobu: „Přece mohl vidět, že ti dávám znamení očima, abys loutku převzal, jenže ty se nedíváš, ty máš v hlavě pořád nějaký problém! A zatím je tu děláš jenom ty!“ Podobně to s mým temperamentem dopadlo i ve zmíněném církevním divadle. Cholerický a nedůtklivý farář, jehož jedinou tvůrčí metodou bylo rozdávání pohlavků, mne nejenom vypoklonkoval z účasti na divadle, ale nadlouho i odradil od chápání křesťanské víry. Ovšem my kluci jsme stejně chodili do náboženství spíš kvůli mladé a příjemné katechetce (pro kterou bychom se snad všichni rozdali, už proto, že tehdy mezi učitelstvem převládal mezi učitelstvem mužský prvek a učitelky byly výjimkou. V celé škole učily jen dvě, a tak mám na obě silné vzpomínky). Bezduché nucení k představám jiných mi bylo i později zcela cizí a řekl bych i odporné. Přesto jsem si z těchto neblahých zkušeností odnesl něco důležitého: přesvědčení, že režisér by neměl být vševládným mozkem, ale člověkem, který probouzí ve svých svěřencích tvůrčí nápady a vycházeje z jejich přínosů, a pak teprve ze svých představ, vytváří celek, který je společným dílem.

A ještě jedno ve mně natrvalo zůstalo: setkání s kolegy, kteří se mnou hráli sice dětinské, ale smysluplné divadlo. Na staré fotografii je vedle mne (vyššího) Mařenka Blůmová, která mi hrála Kalupinku, a kamarád Petr Augusta, coby zlý loupežník, tedy hlavní protipól Kašpárka.