Lepší je na sebe řvát…
Fejeton i dopis na rozloučenou bývalému šéfredaktorovi, autorům i čtenářům Kulturních novin.
Z omylů se vysvlékám/do omylů oblékám/v celé své nepřesné/cele své tělesné.
Nečtěte to. Vy, kteří si chcete v sobě uchovat nenávist v co nejčistší laboratorní formě a obsahu. Nezanášejte si ji někým, kdo je plný pochyb. Kdo by měl problém, na rozdíl od vás některých, nasadit si na hlavu helmu a obout si kanady. Nemůžu s vámi, co tak nabádáte Ukrajince k boji, tam s vámi jít. Jsem zbabělý. A nejsem ani s to někomu posílat peníze, aby za ně nakoupil zbraně a tam je komusi poslal. Aby s nimi zacházel a s nimi scházel, eventuálně. Ekluje se mi, až hnusí, někoho navádět, když já nejsem s to jít bojovat. A na rozdíl od většiny z vás jsem s vámi nekompatibilní. Jsem stařík. Na rozdíl od většiny z vás jsem si bombardování užil už v dětství. Když ve čtyřiačtyřicátém zahoukala siréna, matka mě nacpala do kočárku, bráchu popadla za ruku a už jsme běželi do krytu; víc než kilometr to trvalo. A když spojenci bombardovali Zlín, jedna bomba spadla tak blízko našeho domu, že mě matka pod stolem málem uškrtila strachy. Rusové (a Rumuni) nás toho strachu v pětačtyřicátém zbavili. Ano, respektuju hafo vašich připomínek. Ale přečtěte si básníka Vladimíra Holana, jeho Rudoarmějce…
A když v dvaapadesátém vrcholila Korejská válka, bratři Bořutovi, šesťák a osmák, zblblí tehdejší propagandou (a soudružkou učitelkou) rozhodli se stejně jako čínští dobrovolníci jít severním Korejcům na pomoc. Vyzbrojení násadkou od pancéřové pěsti a nefunkčním kulometným pásem tam do té Asie vyrazili. Na zastávce Zlín-Prštné byli odchyceni, když nastupovali do vlaku směr Břeclav. A tak bych mohl pokračovat…
Léta letoucí jsem si ráno při snídani pouštěl televizní stanice: Al Jazeeru, CNN, Russia today čtyři italské kanály, čínský v angličtině, dva ruské kanály. Nádherné Japonce NHK rovněž v English. A některé si pouštím dodnes. Ještě nepřišel zákaz, Tak jako kdysi: odevzdat na gestapu radiopřijímače, aby vám je zbavili takových vln, na nichž jste mohli poslouchat Hlas Ameriky, Moskvu a Londýn, popř. Vatikán.
Po krymské anexi na ruských kanálech po léta jel a dosud jede program Kto pro, kto protiv a po léta se tam hádávali ruští a ukrajinští publicisté, politologové. Jeden čas vždy tak tři proti třem. I předevčírem v nápodobném pořadu řízeném V. Solověvem se debaty účastnil jeden Ukrajinec. Vasil křestním; a strašně tam na sebe řvali. Zejména ten Solověv na Vasila. Ale Vasil jim řekl svoje!
Prezident Zelenskij dostane vyznamenání. Prezident je jako kapitán lodi. Jeho morální povinností je vydržet na palubě až do konce. Já bych se přimlouval za Vasila. Víte, co je to, hádat se s pěti nabroušenými v cizím studiu – a říct si svoje? (Moje žena přišla a jako správná česká skeptička prohlásila, co je to za figura? …) A na druhý den tam byl zase. V jiném pořadu. Zas tam na sebe řvali. Ale nestřílelo se. Nikdo nikoho nezesměšňoval. Dnes je oblíbené sloveso: distancovat se. Zalézt do vlastní nenávisti. A nikoho si tam do toho brlohu nepouštět. Jenže miluj bližního svého jako sebe samého? Miluj tedy i jeho nenávist? Jo, o Kristovi jsem já neznaboh už dlouho nic neslyšel. A Haška? Myslíte, že by ho v prajmu tajmu v naší ČT vůbec pustili do studia, K Šélesnému? Promiňte faulík. Sotva, a když, tak stěží, že jo.
Jaroslav Kovanda, 23. března 2022
Milý Jiří, tak toto jsem vám zhruba před dvěma měsíci chtěl poslat, ale pak jsem si to rozmyslel. Svou kůži si musím na trh nosit sám. A nedávat někomu záminku, aby si za mě vyřizoval účty s vámi, s redaktory Kulturních novin.
V minulosti jste tiskli, coby demokratické noviny, všemožné názory. Nebudu se tedy zlobit, když toto neotisknete. Vím a vidím, jak se lidé chovají, jak upouštějí ze svých ventilů. Jak si spílají. Ano, mají na to právo. Cítí se ohrožení. Jenže…
Dřív když chtěls někomu něco peprného napsat, musels najít papír, pak pero, které píše, obálku; pakliže nelepila, sehnat lepidlo nebo lepicí pásku, koupit známku, zajít na poštu nebo ke schránce. Dnes na sebe plivnem jen tak instant, na internetu na tebe naplivou, ani se nenaděješ. Takže se vám nedivím, že jste mnozí v redakci otrávení a nechcete být za plivátka.
Ostatně Karel Čapek v jednom ze svých apokryfů napsal, že nejhůř je na tom vždycky ten uprostřed. Jako například výše vzpomenutý Ježíš Kristus. Protože se nechtěl přidat ani k lotru napravo, ani k tomu nalevo.
Milý Jiří, jsem rád, že jste v nedávných KN otiskli jak názory pana Víta Zapletala, tak pana Ondřeje Navrátila. Ostatně už pan Roman Joch nedávno prohlásil, že zatím nejsme ve válce, zatím ať si každý říká, co se mu zachce. To je osvěžující. Protože až se bude válčit na Brněnsku třeba, pak už bude každý názor ozbrojený.
Kdysi jsem si zapsal ne moc šťastný bonmot: Žij jenom proto, aby ses dozvěděl, jak dopadneš. A dlouho jsem tvrdil, že to nejhorší mám vlastně už za sebou. Od jednačtyřicátého roku, kdy jsem se narodil, do pětačtyřicátého…
Jelikož jsem v posledních letech napsal tři romány – v kterých se objevují výrazné části týkající se druhé světové –, abych se nechytal jen vzpomínek a vyprávění příbuzných, strávil jsem desítky hodin ve Státním archívu v Klečůvce. Řadu věcí, které jsem tam načetl, jsem pak použil, řadu věcí jsem raději vynechal, protože z těch fasciklů zápisů z vyšetřování některých „praktikujících“ gestapáků člověku nebývalo nejlíp.
Nechtěl bych se dožít doby, kdy bude zase soused odposlouchávat souseda pod okny, zda nemá puštěnu nepovolenou rozhlasovou stanici. Jako to postihlo kdysi mého tatínka (a já si ten strach, tu nervozitu, ty úzkostné výkřiky, které se na nás děcka přenesly, i jméno toho udavače, které tátovi uniklo, pamatuju dodnes). A o našem sousedovi, kterému jsem v románě změnil raději jméno, jsem se v archívu dozvěděl, že když mu esenbáci našli ve stolním šuplíku jmenný seznam jiných sousedů, že tvrdil, že to si jenom jeho nezletilá dcera do školy cvičila, jak se píšou velká písmena.
Takže pane Ondřeji N., a pane Víte Z., díky za vaše názory, s kterými se dalo tu a tam souhlasit, i nesouhlasit.
Pan Navrátil asi s mým příliš kulantním stanoviskem spokojený nebude. Ale já nechci někoho lepancovat názorem. Ostatně, co to je názor? Většinou si namlouváme, že je to to, k čemu jsme došli svou vlastní cestou a máme na to tedy svatosvaté právo. Ale my jsme k tomu to nepřišli nějakou cestou shůry, my jsme si názor nabrali cestou, přejali od těch, kteří skutečnost viděli, či viděli, jak se jim zachtělo vidět, nebo jak měli zaplaceno.