Zahradní restaurace

Výletní restaurace v Malé Chuchli, 1925. Repro www.radio.cz

Zahradní restaurace je možno klasifikovat či v nich prostě usednout. Z hlediska klasifikace je vyhraněným typem zahradní restaurace ta, která otevírá pouze na sezónu, aniž by disponovala kamennou prodejnou. Provozovatelé těchto pomíjivých květů léta bývají hrabiví jako sysli a neúprosní jako čas. Obsluha má osudové vlohy a nepotlačitelné sklony k okrádání hostů. Tyto zahrádky se hojně vyskytují v historickém centru Prahy, při Vltavě v Českém Krumlově, ve vodáckých kempech, při přehradních nádržích, na koupalištích a též uprostřed hlubokých lesů a divokých skal coby občerstvovadlo cykloturistů, horolezců a parašutistů. Sezónní zahrádky navštěvují sezónní hosté. V Praze a Krumlově cizozemci, prostě ti Bulhaři, Eskymáci a Patagonci, jak je všichni dobře známe. V sezónních zahrádkách na místních koupalištích převažuje místní omladina, u stánků v divokém klínu hor ajťáci.

Hojný výskyt těchto podniků lze pozorovat u přehrad a písáků. A právě zde, nad stříbrnou vodou a v oparu alkoholu a prázdnin došlo k nejednomu seznámení s životním partnerem a vzpomínka na zahradní restauraci zapsala se zlatým písmem do lidských životů. A také právě zde nejednou v bujaré atmosféře vykrystalizovala myšlenka, která skončila zlomenou páteří ve vlnách vod a trvalým usednutím již nikoliv na restaurační židli, ale na invalidní vozík.

Za druhý základní typ zahradních restaurací lze považovat ty, které svou kamennou prodejnu mají, jejich majitelé si ale na své ferrari a vilu v Monte Carlu našetřili výhradně z tučných letních sezón. Uvnitř kamenných zdí těchto podniků jsou fixováni štamgasti, kteří dým výčepu po celý rok neopouštějí. Též je zde zaměstnána stálá obsluha, která na sezónní hosty pohlíží jako na nepřátelské indiánské kmeny. Na zahrádce přes sezónu vypomáhají brigádníci. Ti jsou buď z příbuzenstva majitele, nebo je to tam prostě nebaví. Tento typ zahrádek se nejhojněji vyskytuje v chalupářských a chatařských oblastech a v okolí turisticky významných hradů a zámků a též pamětihodností přírodních.

Letní večery se zde často nesou ve znamení country a intoxikace alkoholem, která přináší následky citelné, nicméně nevyžadující převozu do nemocnice za pomoci vrtulníku. Návštěvníci docházející z chat a chalup jsou sice sezónní, jejich sezóna se však opakuje a cykličtí hosté o sobě vědí první i poslední. Hosté cyklističtí mají svá tajemství a své držáky na kola u plotu. Příslušenstvím tohoto typu zahradní restaurace též bývá hotýlek v prvním patře. Z jeho oken se pak za letních nocí nad již ztichlou zahradní restauraci line hlasité chrápání a též zvuky sexuální slasti.

Třetí a poslední základní typ zahradních restaurací je možné charakterizovat slovy "zahradní restaurace otevřena". Bývá to napsáno křídou bílé na černém na ceduli u vchodu, což obvykle znamená, že je zahrádka "ve dvoře". Druhá možnost je rozpoznatelná prostým pozorováním stolů a židlí venku před podnikem. Zahradní restaurace tohoto typu je přes sezónu otevřena z důvodu napodobovacího instinktu. Pro majitele restaurace nemá žádný ekonomický význam, protože ten ferrari a vilu v Monte Carlu má už dávno. Pražští štamgasti si do takové zahrádky nejdou sednout nikdy, štamgasti z menších sídelních celků do těchto zahrádek vycházejí svátečně. Náhodní hosté se sem obvykle nevracejí a ostatně obsluha jim možnost jejich případného návratu nijak neusnadňuje.

Zahradní restaurace tohoto typu se vyskytují všude, kde žije člověk a jeho napodobovací instinkt. V lidské paměti tato místa zanechávají jen bílá místa.

To podstatné ovšem není zahradní restaurace klasifikovat, ale navštěvovat je. To patří k filosofii českého léta, to znamená k prázdninovému hledání souladu se sebou samým, s ostatními lidmi i světem obecně, k nalézání harmonie tělesné, duševní, duchovní a sociální. Kde jinde to všechno najít pěkně po kupě než v zahradní restauraci?